Martin Volf pochází z rodiny s dlouhou řemeslnou tradicí, keramickou dílnu v Kolovči  provozuje rodina Volfů už od 18. století. Otec Rudolf Volf patří k jedněm z prvních výrobců oceněných titulem Nositel tradice lidových řemesel (v roce 2001). Martin Volf vystudoval střední keramickou školu v Bechyni a po jejím absolvování začal pracovat v rodinné keramické dílně, která je zaměřena na výrobu tradiční kolovečské hrnčiny. Tato keramika má na Domažlicku dlouhou tradici, charakteristické je pro ni hnědočervené zbarvení střepu a zdobení geometrickými vzory v černé, bílé a zelené barvě. Sortiment výrobků tvoří původní tvary a typy nádob – hrnce, džbány, mísy a talíře. Mimo hnědou hrnčinu v dílně vznikají keramické figurální plastiky inspirované životem na venkově a tzv. modrá keramika s bílým dekorem. V dnešní době jsou Volfovi už jedni z mála výrobců, kteří k výrobě keramiky používají vlastní jílovitou hlínu, kterou těží, nechávají sedm let vyzrát a následně zpracovávají.

Martin Volf své dovednosti a zkušenosti předal zejména manželce Evě, která je v současné době do provozu dílny plně zapojena. Možnými pokračovatelkami jsou i dcery Martina a Eliška, které si postupně práci s hlínou osvojují. Keramické řemeslo Martin Volf prezentuje především ve svém vlastním muzeu, jehož součástí je i keramická dílna a vzorkovna výrobků. Dále spolupracuje zejména s Muzeem Chodska v Domažlicích, Vlastivědným muzeem Dr. Hostaše v Klatovech a s dalšími kulturními institucemi, na jejichž výstavních projektech se podílel.

Marie Vachunová žije ve Velké nad Veličkou a zabývá se šitím, vyšíváním a údržbou horňáckých krojů. Specifickou částí její práce je skládání a vázání ženských šátků, které tvoří nezbytný doplněk zdejšího lidového oděvu. Marie Vachunová pochází z prostředí, ve kterém jsou lidová kultura, kroje a folklor  pevně zakořeněny. Vyšívat se naučila od tety Magdalény Vachunové (1898 – 1992), jež se šití a vyšívání horňáckých krojů věnovala po celý svůj život. Od ní také převzala vzory výšivek, oděvní střihy i starší kroje, které jí sloužily jako předloha při šití krojů nových.

Marie Vachunová se soustředí především na zhotovování soukenných ženských živůtků, kabátků a mužských vest. Zdobí je barevnými portami, stuhami a tradiční ruční výšivkou podle předkreslení. Příležitostně však šije plátěné košile, kalhoty, čepce atd. s výšivkou podle počítané niti. Starobylou technikou,  kterou  ovládá,  je vrapení,  tj. skládání  ženských  sukní  do  drobných skladů. Je jedinou výrobkyní, která udržuje tradici vázání tvrzených horňáckých šátků původním postupem. Zejména tato její činnost je nenahraditelná, neboť se jedná o pracnou a složitou techniku, bez níž by horňácký ženský kroj nemohl existovat.

Své dovednosti ochotně předává všem zájemcům o lidový oděv, zejména ale své dceři Magdaleně, která je oděvní designérkou, lidové kroje a folklor jsou však její velkou zálibou. Práci Marie Vachunové je možné vidět především na nositelích lidových krojů z Horňácka, účastní se však také kulturních programů, pořádaných např. Muzeem vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici.

Milan Michna pochází z obce Vrbice na Hodonínsku, celý profesní život však působí v Brně. Vyučil se jako zbrojní kovář ve Zbrojovce Brno, v letech 1964 až 1982 pracoval v kovodílnách Státního divadla v Brně. Současně měl pronajatou kovárnu, ve které zpracovával drobné zakázky tradičních kovářských výrobků. Po roce 1989 si založil kovářskou živnost, do které postupně zapojil i syna Radka Michnu, synovce Davida Laxu a vnuka Ondřeje Michnu.

Pan Milan Michna zpracovává především železo, nevyhýbá se však ani dalším materiálům, jako je měď, bronz nebo mosaz. Při své práci využívá staré kovářské postupy a tradiční technologie. Často spolupracuje s Národním památkovým ústavem na realizacích umělecko-řemeslných kovářských děl, mezi jeho výrobky však patří také dokonale zvládnuté zemědělské a řemeslnické nářadí, jako jsou motyky, sekáče, kramle, řetězy atd. Vždy se jedná o kusové, ručně zpracované výrobky s vysokou estetickou  a  užitnou  hodnotou,  což  je  podmíněno  jeho dokonalou znalostí využívaných materiálů a postupů.

Mimo členy rodiny předal Milan Michna své zkušenosti mnoha studentům a praktikantům, kteří se zaučovali v jeho dílně. Patří k zakladatelům Společenstva kovářů a dodnes je jeho významným členem. Své dovednosti předvádí na řadě akcí, jako je např. setkání kovářů na hradě Helfštýně, Těšínský kovář, Svinařské řetězení atd. a podílel se také na realizaci řady publikací o kovářství.

Jarmila Kraváčkovápochází z obce Babice na Uherskohradišťsku. K ručním pracím byla vedena odmalička svou babičkou Boženou Abrahámovou, která vyšívala a šila kroje. V roce 1997 se seznámila s Marií Rozumovou z Traplic, která ji naučila výřezovou výšivku, specifickou pro oblast Uherskohradišťska. Dnes se soustředí prakticky už pouze na tento typ výšivky, pro který je vyhledávanou specialistkou. Výřezová výšivka je pro Uherskohradišťsko typická,  je doložena již na konci 18. století. Vzhledem ke své pracnosti se používala výhradně na svátečních krojích, zejména  na  koutních a úvodních plachtách, ženských čepcích a šatkách, na svátečních rukávcích a mužských košilích. Vyskytuje se ve třech základních typech – výřez nízký, pravý  (struhadélkový) a vysoký (bubínkový), přičemž Jarmila Kraváčková ovládá a používá všechny výše uvedené typy.

Výšivka na výřez je velmi náročná, při každodenní práci zhotoví paní Kraváčková pouze 3 – 4 výšivkové komplety na ženské rukávce nebo mužské  košile  skládající se z  nárameníků, límečku a přednice. Součástí práce Jarmily Kraváčkové je výzkum a dokumentace historických výšivek. Její vzorník už dosahuje několika desítek vzorů s uvedením místa původu a názvů.  Své znalosti předává dívkám a ženám prostřednictvím vyšívacích kurzů.

Přínos Jarmily Kraváčkové spočívá nejen v udržování technologie výřezové výšivky ohrožené zánikem, ale také v jejím vlivu na současnou podobu lidových tradic na Uherskohradišťsku, kdy svým přístupem pozitivně ovlivňuje  krojovou rozmanitost, dodržování lokálních specifik i správnou úpravu oděvních součástí.

Markéta Bartáková pochází z Prahy, vystudovala Školský ústav umělecké výroby se specializací na ruční výšivku, paličkovanou krajku, tkaní a restaurování textilií. S pletením ze slámy se seznámila v dospívání a tato činnost se stala nejprve jejím koníčkem, později i profesí. Postupně ovládla všechny tradiční techniky zpracování slaměného stébla, vyrábí nejrůznější typy ozdob a dekorací. Důležitou součástí její práce je výroba slaměných zvykoslovných předmětů, muších rájů a  dožínkových věnců pro výstavní účely, případně i opravy muzejních sbírkových předmětů ze slámy. Zabývá se však také výrobou slaměných nádob – ošatek a misek. Ty zhotovuje technikou oplétání slaměného pramene stéblem slámy. Materiál získává a zpracovává ve spolupráci s Muzeem lidových staveb v Kouřimi, kde  pěstují historické odrůdy obilovin, jejichž použití je důležité zejména při rekonstrukcích sbírkových předmětů. Pomocníkem a následovníkem paní Markéty Bartákové je Martin Spěváček, pracovník kouřimského muzea, dalšími jsou účastníci kurzů a  workshopů,  které paní  Bartáková  pořádá  již  téměř 30 let.  Jako  lektorka  a demonstrátorka  se  účastnila  a  účastní  řady  akcí  pořádaných českými i zahraničnímu muzei.

Práce paní Markéty Bartákové je přínosná nejen díky jejím znalostem a dovednostem, ale také s ohledem na zaujetí a hluboký vztah k této rukodělné práci. Tradiční techniky zpracování slámy patří, s ohledem na konkurenční zahraniční výrobu k řemeslům ohroženým zánikem a Markéta Bartáková svou činností významně přispívá k jejich udržení.